Bohumil Zemánek 1942 - 1996

literatura a textyx

Katalogy výstav a další publikace:

M. Kudrna, bohumil Zemánek, in: Výtvarná kultura, 1978, č. 6, s. 51-53
K. Holub, Mladí čeští sochaři, Praha 1978, s. 38-39
M. Růžička, T. Vlček,  Současná keramika, Praha 1979, s. 60-61
M. Černá, Člověk - Prostor člověka (recenze), in: Zpravodaj pro čs. jazzovou scénu 43 (10/88), 1980
E. Hejdová, sochař Bohumil Zemánek, in: Československý architekt, XXXI, 1985, s. 8
Šedá cihla 78/1985, samizdatový sborník, 1985
L. Hlaváček, Vývojové perspektivy českého výtvarnictví 80. let, in: Umění XXXVII, 1989, č. 4, s.338, 342
J. Vykoukal, Bohumil Zemánek - Sochy, GVU Cheb, 1989
K. Oujezdský, Pražská oáza (recenze), in: Bydlení 1990, s. 55-56
A. Mžyková, K výstavě Bohumila Zemánka, in: Umění a řemesla, 1990, č. 1, s.5
Šedá cihla 78/1991, Galerie zámek Klenová, 1991
J. Kříž, Bohumil Zemánek a paní Zemánková, Galerie Václava Špály, Praha, 1993
J. Chalupecký, Nové umění v Čechách, strojopis 1985-88, H & H, Praha,1994 
Sochy v Praze 1980-200, Kdo je kdo, 2000, s. 100-102
Z. Freisleben, Přítomnost člověka: Bohumil Zemánek, in: Keramika a sklo, ročník 4, č.2, 2004

Napsali o Bohumilu Zemánkovi:

"Otvíráme dnes výstavu, která má připomenout výjimečnou osobnost Bohumila Zemánka v roce jeho nedožitých 70.tých narozenin. On sám by se patrně urputně bránil oslavným projevům a s nadhledem sobě vlastním by nad vším jen tak mávnul rukou. V jeho nepřítomnosti  si však dovolíme pár slov uznání a chvály…

Bohumil Zemánek patřil hned po studiích k několika výrazným osobnostem nové figurace a vzápětí také širší vlny grotesky. To co z ní učinil on spolu s Jiřím Sopkem, Karlem Neprašem, Jiřím Načeradským či Zbyškem Sionem  patří dnes k nejzásadnějším položkám této vitální a specificky české linie umění nedávno minulé doby. Není to nic neobvyklého v zemi s tak silnou tradicí humoru, který spontánně zasahuje do všech oblastí našeho života -  od těch banálních až k těm zdánlivě nedotknutelně vážným.
Z tohoto širokého pole působnosti se Bohumil Zemánek zaměřil na životní situace prosté a zcela nevýznamné, aby z nich učinil jemně ironickou esenci klopotavé lidské existence. Jako sochař nalezl pro své komentáře figurální typ, který se obzvlášť dobře ztělesňoval v hlíně. Ta poskytovala zlenivělým tvarům jeho Rudlů a Bohoušů a jen mokře přioděným kyprým Juliím onu kýženou expresivitu a ilusi plnokrevných oblin. Zaměřoval se na chvíle, kdy si jeho hrdinové užívají chvíle odpočinku a zábavy, i když v některých případech jde o vyslovené vyčpívání. Všichni takto zpodobení človíčkové mají příznačný výraz tupé blaženosti, který sochař stupňoval k různým stádiím groteskního šklebu. Jak kdysi poznamenal Josef Kroutvor na adresu Neprašových figur, krása unavuje, a tak tu musí stát v protikladu něco a někdo, kdo zpochybní Platonův ideál, protože jen tak se zase můžeme ke kráse vracet. Zemánkovy však nejde o antihrdinu a nikdy by si nedovolil moralizovat. Vždy si zachovává přívětivý nadhled a jeho cílem je pouze nepatrně šťouchnout a zpochybnit hodnoty eternálního charakteru, tak jak je zpochybňuje sám života běh. Sám přitom užívá některých klasických prostředků, jako je z vrcholné antiky známá mokrá drapérie, či parafrázuje patricijské portréty starého Říma. Jen si tak trochu dloubne do kánonu, co kdyby se zhroutil z piedestalu. Je v tom kus klukovského rošťáctví a poťouchlosti, ani špetka misantropie. Neokázalost a přímočarost  jej naopak fascinují svými ryzými, často pravda humornými aspekty a dál si s nimi pohrává - někdy jako vypravěč jindy jako mistr metafory. Nepřestává pozorovat lidskou komedii po svém a vždy z ní vyloví obraz, který je dalším listem jeho monumentálního památníčku s chutí periferie – té topografické i té lidské. Často se v souvislosti s jeho prací zmiňuje pop art či jiné obecnější kategorie, jeho dílo má však tolik svérázu a okouzlující úsměvné poezie, že dnes už je z odstupem jasné, jakou vzácnou odnoží přispěl nejen domácí větvi realismu."

Magdalena Juříková, ředitelka Galerie Zlatá husa, proslov na zahájení výstavy:
Bohumil Zemánek: Česká groteska, Novoměstská radnice, 2.5. 20012

 

"Postavy a postavičky Bohumila Zemánka patří z dnešního pohledu ke zlatému fondu výtvarné grotesky, i když se raději pohyboval na spodní hranici pomyslné škály ironie a tvrdé kritičnosti a pohlížel na divadlo světa s dobráckým úsměvem. Celý tvůrčí život věnoval pozorování nepatetických situací a scén s tím nejbanálnějším každodenním obsahem. Pozoruhodná je jeho záliba v plavecké disciplíně, kterou zobrazoval často a s nadšením. Na toto téma vznikla řada plastik, ve kterých se mu podařilo nekomplikovanými prostředky vytvořit vtipnou iluzi sportovních výkonů v bazénu. K nim lze volně přiřadit i rekreanty zahrabané v písku u moře, či výmluvného Oldřicha, jehož „vodomilství“ reprezentuje dětský nafukovací kruh, do kterého sochař uvěznil jeho sádelnaté poprsí. Tento typus provází celé autorovo dílo jako způsob účinné demýtizace, nikoliv dehonestace člověka. Také ženské figury jsou obdařeny robustnými křivkami, které záměrně obepínají mokré drapérie odhalující provokativně intimní detaily. Pohyby a výraz jsou většinou natolik infantilní a prostinké, že předem vylučují vyzývavou erotičnost. Zemánek si liboval v tomto druhu paradoxu a překlenul tak žánrovou podstatu svých soch i sousoší směrem k humorným, leč obecnějším metaforám o lidském údělu."

Magdalena Juříková, ředitelka Galerie Zlatá husa

„Ihned potom, co Bohumil Zemánek v roce 1971 poprvé samostatně vystavil, bylo zřejmé, že s jeho postavami a postavičkami vstupuje do českého umění cosi nanejvýš osobitého. V době, kdy se u nás pojem realismu opět stal synonymem režimního umění, měl Bohumil Zemánek odvahu setrvat v sochařském názoru svých počátků ze závěru 60. let, tedy rozvíjet takové pojetí sochy, kde se bez pojmu realismus prostě neobejdeme. (...) V hloubi svého poselství sochař směřoval k výrazné, nezaměnitelné osobitosti. Jeho dílo se přitom nevyvíjelo nijak odloučeně od dobového uměleckého dění doma, právě naopak, ve zcela určitém domácím prostředí. To, že Zemánek zůstal svůj, je záležitostí zvláštního ustrojení jeho talentu i přímého, ale osobitě motivovaného vztahu k člověku i lidem, a tedy i výsledkem jisté zdrženlivosti vůči vlivům světových aktualit. Odzrcadlila se zde též situace českého duchovního života s jedním z jeho typických uměleckých projevů – figurální groteskou.“

Jan Kříž, in: Bohumil Zemánek, katalog k výstavě, 1993

 „... Umění sochaře Bohumila Zemánka je docela jiné a vlastně protikladné stejně tak umění Prachatické jako Zoubkovu. Oproti komorním plastikám Prachatické jsou to tentokrát robustní postavy, vstupující do prostoru v životní velikosti. Ani jeho soch není mnoho. Zatímco Zoubek má soch plno, Zemánek pracuje na každé celý rok; Zoubek nadto je slavnostní a nadnesený, Zemánek všední a přízemní; a zatímco pro Zoubka lidské vyplývá z mystického, Zemánek demytizuje až do zesměšnění. Tématem Zemánkovým je zcela důsledně obyčejný člověk našich dní ve svých obyčejných šatech a obyčejném postoji, a zdálo by se, že jej traktuje tak realisticky, že tu stojí "jako živý". Ve skutečnosti však Zemánek pevnou, vypjatou a shrnující modelací své postavy monumentalizuje. Takové spojení lidského humoru a umělecké vážnosti je v sochařství vzácné.“

Jindřich Chalupecký, in: Nové umění v Čechách, 1994


 


© 2012 BohumilZemanek.cz, powered by TuringBusinessMachines